A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Česká republika - Cestopisy

Dovolená na inzerát

Na kole z Bratislavy do Prahy

DOVOLENÁ NA INZERÁT - Na kole z Bratislavy do Prahy (léto 2011)

Buď pozdraven, můj čtenáři, dovol, abych ti vyprávěl svůj příběh, který se mi stal na konci tohoto léta. Vše začalo malým inzerátem, ve kterém neznámá dívka jménem Katrin shání doprovod na cyklistickou pouť z Bratislavy do Prahy. Inzerátem, na který jednoho červencového večera odpovídám, a oné neznámé se tak stávám cyklistickým parťákem. Nejspíš si teď budeš říkat jak moc je divné, trávit svou dovolenou s úplně cizím člověkem. Inu, ne vždy jsme všichni obklopeni těmi známými… Proto se 19. srpna scházíme na Hlavním nádraží a se svými koly se vydáváme vlakem na Slovensko, do Bratislavy. A protože ze tří schůzek, které jsme si těsně před cestou dali, toho o sobě víme ještě poměrně málo, rýsuje se před námi opravdu dobrodružná dovolená.

Z Bratislavy vyrážíme ráno. Za sebou máme dlouhou cestu vlakem, noc v penzionu, večerní procházku po městě a spoustu nových informací o tom druhém. Mimo to, že má například ráda kafe, dovídám se o Katrin, že je velkým milovníkem geocachingu, lovcem tzv. kešek. Už podél Dunaje uráží první kilometry s navigací v ruce a hledá nejrůznější skrýše. Je krásné počasí, panuje dobrá nálada a my si to klidným tempem šlapeme po cyklostezkách. Sem tam se zastavíme a kocháme se přírodou, jindy navštěvujeme nějaký hrad či zámek. Prostě pohoda. Po poledni se už docela utahaní a především hladoví schováváme v městečku Malacky do místní restaurace. Na stůl se nám nese přímo královská porce jídla a luxusně řezané pivo. Inu, zkrátka to nejlepší pro dva vyhladovělé Čecháčky. Na večer se pak blížíme k česko-slovenským hranicím. Necháváme za sebou městečko Kúty a překračujeme čáru. Míříme do Moravské Nové Vsi, kde u zatopené štěrkovny stavíme stan. V nohách máme krásných 110 kilometrů. A když pak sedíme ve tmě na břehu vody, popíjíme pivko, koukáme na hvězdy a povídáme si, uvědomuji si, že přesně takový výlet jsem potřeboval.

Začíná druhý den. Před námi je krásná, ale oproti Slovensku dosti kopcovitá Morava. Nabíráme zásoby vody, ulovíme jednu kešku a jedem. Jakási paní v šátečku nám z chodníku přeje šťastnou cestu. Máváme na ni a mizíme jí z dohledu. Vstříc krásným zeleným vinicím a loukám, vstříc lánům slunečnic a polím s rajčaty, vstříc novým dobrodružstvím naší výjimečné cesty. Pohoda ale netrvá dlouho. O slovo se k poledni opět hlásí nemilosrdné slunce a teploty přesahující 30 stupňů Celsia. Kopec střídá kopec, vody máme míň a míň. A protože je neděle, všechny obchody a restaurace mají zavřeno. Až v Újezdě u Brna se nám dostává zaslouženého odpočinku. Pak už je to jen kousek do Brna, kterým projet na kole je skoro nadlidský úkol. Davy lidí, tramvaje, auta… Nějakou chvíli nám trvá, než nalézáme cestu k brněnské přehradě a do blízkého kempu. Stavíme stan, jdeme dát sprchu a rychle do místního kiosku na pivo. Večeříme, kecáme a odpočíváme. Dneska to nebylo zrovna nejlehčí, dali jsme v tom horku 90 kilometrů. Tak ať to i nadále zvládáme.

Můj milý čtenáři, nevím, zda to znáš, ale o třetím dni se říká, že je kritický. Také netuším, odkud tato pověra přišla, fakt je ale ten, že Katrin a já jsme si následující den prošli peklem. Přitom vše začalo zcela nevinně a normálně. Dáváme snídani, kafe, balíme věci a jedem. Ale slunce už od rána pálí tak moc, že se na něm jen těžko dá vydržet. Už od samého startu nás oslabuje a bere energii. V Červíru se zastavujeme u krásně ledového potoka a oplachujeme se vodou. Příjemný pocit z osvěžení však netrvá dlouho. To, na co narážíme poté, se dá jen těžko popsat slovy. Za Nedvědicemi nás cesta vede do lesa. Super, aspoň se trochu ochladíme. Jenže z rovinky se náhle stává kopec, na jehož konec ani nejde dohlédnout. S Katrin se zkoušíme navzájem podporovat a zabíráme do pedálů. Ale úhel kopce je stále větší a větší. Stromy začínají řídnout a na cestu se dostává slunce. Všechno bolí a pálí. Dál se snažím jet, ale těžké brašny na nosiči mě táhnou zpátky z kopce. Zpod helmy se mi do očí řine pot. Suchem popraskané rty už pomalu necítím a hlava se mi přímo vaří. A když už se pomalu dostáváme nahoru, čekáme nějaký krásný sjezd, stromy se před námi opět rozestupují a kopec dál a dál pokračuje kamsi k nebi. Nic z té hrůzy ne a ne skončit. Rozléváme si do lahví poslední zásoby vody, zbytky si lijeme na hlavu a znova se pouštíme do šíleného krpálu. Netrvá to dlouho a kola už tlačíme. Prostě to už nejde. Až po dlouhém potlačování bolesti a únavy se konečně dostáváme do Bystřice, města za kopcem. Pivo tu v nás přímo syčí a chladí rozpálené hlavy, jídlo zas pomáhá od křečí v žaludku. Za městem pak na nás čeká odměna v podobě kempu a krásného rybníka. Doufejme, že zítřek bude mnohem lehčí, protože ten dnešní den s pouhými 64 najetými kilometry byl opravdu krizový.

Po šíleném třetím dni se bojíme dalšího. Naštěstí nás cesty hned ráno zavádějí do lesů, kde je stín a klid. Není tu takové horko a i terén je mnohem příjemnější. A protože máme z předchozích dnů dost najeto, nikam se zbytečně neženeme. Hezky si vychutnáváme jízdu, povídáme si, Katrin loví kešky. K večeru, po 72 kilometrech, dorážíme do Kraskova, kde nalézáme hezký kemp. Opět se tu pouštíme do pro nás už dobře známých úkonů. Sundat brašny z nosiče, vybalit a postavit stan, jít se zchladit do rybníka, převlíknout se a rychle uhánět na jídlo. Nakonec zas večer oba sedíme u vychlazeného piva a povídáme si. Znova si vyprávíme o všech radostech i bolestech našich, někdy dosti zajímavých životů, znova se jeden druhému svěřuje, znova jeden druhému radí a naslouchá. A i když ještě před několika dny jsme jeden o druhém vůbec nevěděli, tak jako bychom se dnes znali už léta.

Jenže všechny dny a kilometry utíkají jako voda. Během pátého dne se dostáváme až do Poděbrad a v poledne šestého dne vjíždíme do Čelákovic. Zde se naše cesty dělí, ten kousek domů už si každý pojedeme jinudy. V místní hospůdce dáváme poslední pivo a poslední společnou fotku. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně, říkám si v duchu a ve vzpomínkách se vracím zpátky. Zpátky k sluníčku odrážejícímu se od hladiny Dunaje, zpátky k moravským vinicím a políčkům jahod, zpátky do kopců a lesů krásné Vysočiny… Loučím se s Katrin a uvědomuji si, že mi na dalších kilometrech ku Praze bude chybět. Snad se ještě někdy potkáme, říkám si v duchu, zatímco mi můj parťák a dobrý přítel mizí z očí.

Můj drahý čtenáři, v životě neházej flintu do žita. Člověk holt vedle sebe potřebuje někoho, kdo mu podá ruku, když je třeba. Někoho, s kým se po dlouhé době znova odrazí, nadechne se a nabere sílu. A když kolem sebe nikoho takového nemá, věř, najde si ho jinde. Třeba jen na malou chvíli, třeba jen na cestu z Bratislavy do Prahy.

p.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
6
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Petr M. 21.12.2011 11:25
 

I já se rád vracím ;-)

Katrin.Ln 20.12.2011 22:01
 

;-) To mi něco říká! :-)) Krásně si to vystihl! Pokaždý, když to čtu, tak se tam vrátím! 8-)

mitzi 25.11.2011 17:17
 

Velice krásně napsané, dojalo mne to a čekala jsem happy end. Škoda :-( , moc vám to slušelo.

onika 06.11.2011 07:36
 

Moc pěkně napsané :-) :-) :-) krásně jsem si početla o super cyklocestování :-) :-)

Petr M. 06.11.2011 01:46
Re:  

obávám se že ano... :-)

drakous03 05.11.2011 20:15
 

.....a to je konec? ;-)

Zpět na všechny diskuze