A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Česká republika - Cestopisy

Stěhování

On to vlastně ani není cestopis. Je to spíš pozdrav, vzpomínka, obdiv ke kraji, do kterého jsem se s manželkou, na hodně už stará kolena, opět vrátil. Je to kraj mého mládí.

Stěhování

Poté, co mně samou radostí nejprve olíže a pak postupně ohryzává, dostane pes okolo třetí hodiny odpolední na krk vodítko a pak oba vyrážíme vzhůru do kopce směrem k Bílým stráním. Paneláky okresního města jsou za chvíli hluboko pod námi a před našima očima se pozvolna otevírá to neopakovatelně krásné panorama Českého středohoří. Hyperaktivní pejsek je ovšem, na rozdíl od svého pána, neustále v čilém pohybu a vehementně se štěkáním dožaduje své pravidelné denní dávky běhání za míčkem. V této disciplině je to hotový šampion. Já se ale musím nejdříve vydýchat a nabrat kyslík, kterého se mi nějak po tom výstupu nedostává. Pod námi je město. V dálce na obzoru je vidět charakteristická silueta Hazmburku, o kousek dál vpravo vykukují za svahem Radobýlu komíny lovosické Lovochemie, a vpravo od Radobýlu dominuje masivní kužel Milešovky. A někde mezi nimi, úplně v dáli, vykukuje špička třebenického Košťálova. Ani nevím, jak se ty všechny kopce, kopečky a vršky nad vesničkami pod nimi jmenují. Je to ale obraz, který jsem pln emocí vnímal již jako malé dítě a ke kterému se dnes, po více než půlstoletí navracím. Každý asi podle tohoto popisu pozná, že to město dole pod námi jsou Litoměřice. Odešli jsme se ženou z Prahy, kde jsem alespoň já strávil více než čtyřicet let svého života. Praha je sice krásná, ale nikdy nemohla být místem mého mládí. Ta místa jsou úplně jinde. Nejsou sice tak krásná a výstavná, ale budou provždy spojená s naším mládím, s prvním poznáváním světa i s prvními láskami. A tak jsme z Prahy odešli. Rádi a bez zbytečného sentimentu. Stěhování je změna. A změna je život. Těch důvodů proč, ale byla celá řada. Odešli jsme do klidného, provinčního maloměsta, které má vše, co člověk, v pokročilém již věku, potřebuje. Ale ani Litoměřice nejsou místem mého mládí. Tím místem je tento kraj. Ten věnec kopců, které vroubí obzor kolem dokola, rozlehlá lada s pastvinami, vybíhajícími pozvolna vzhůru do kopců, pod kterými se krčí malé vesničky. Je to příjemný kraj. A protože správním centrem tohoto kraje je stejně tak příjemné a pěkné městečko Litoměřice, padla na něj volba při hledání našeho nového domova. Je to ale také kraj básníka Máchy. Pobýval tu krátký čas až do své smrti jako advokátní koncipient. Jeho život, zájmy, jeho básnické i prozaické dílo je však hodně vzdálené jeho profesi, vzdálené suchým paragrafům právnických knih. S oblibou sedával na vrcholu Radobýlu, odkud je nádherný výhled do celého kraje kolem. Zde se nechal unášet romantickými emocemi a zde se také zrodila řada jeho básní. Tam také směřovaly i moje první kroky, ještě než jsme se přestěhovali sem do města. Je odsud vidět značná část Českého středohoří i řeka Labe, která se dole pod kopcem obtáčí širokým obloukem kolem Žernoseckého jezera, aby poté zamířila přímo k severu k hranicím země.
Teď však nestojím na Radobýlu, ale nad vysokým severním návrším nad městem, kterému se říká Bílé stráně. Celá příroda se předhání ve své podzimní, pestrobarevné nabídce a já si přitom nemohu nevzpomenout na slova, kterými Mácha uvádí svůj největší román Cikáni.

„Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil!

Tato slova jsem si přeříkával už kdysi dávno, kdy jako ještě gymnaziální studentík, ovlivněný Šrámkem, polským romantikem Slowackim a pochopitelně i Máchou, jsem vyrážel z Třebenic od strýce, známého to malíře Českého Středohoří, na výšlapy na Košťálov, Kozihorky, nebo na Skalku. Někdy s otcem, někdy úplně sám. A tenkrát, po jednom takovém podzimním výšlapu, jsem ve svém krátkém povídání, nazvaném Potulky rájem, napsal:

„Polonahé stromy vztahují své rachitické paže v zoufalé modlitbě za umírající léto. Teď je to smutný ráj. Melancholický. Melancholická je i vůně, která umírá i potok, který pospíchá a neví kam. Vše je tiché. Kříž u cesty, mlýn na potoce i nedaleká hradní věž. Je to melancholický ráj. A člověk tudy jde a dýchá zhluboka, jako by chtěl vdechnout i ten pokoj a mír, klid staletí i hradních zdí a možná i slova Máchova : „Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír.“

Asi jsem se od té doby moc nezměnil. Na pohled tedy určitě. Přeci jen uplynulo od té doby již více, než padesát let. Ale ten vztah k tomuto kraji mi zůstal. A musím přiznat, že emoce pracují, dnes možná více, než za mlada. Málo platné, když člověk zestárne, emocí přibývá. A přibývá i vzpomínek. A když už jsem v těch citacích, tak si dovolím přidat ještě jednu. Je opět z úvodu Máchova románu Cikáni :

„Přece hluboký poklid časů předešlých ach nikdy již se nenavrátí. Jak v rozplakaném jitru chladná mlha doléhá na skalnaté prsa strání tvých. A předešlý čas, zbloudilý co papršlek hvězdy vzdálené, někdy jen přichází v zraky ducha mého: jasné jest světlo jeho, leč nezahřívá“.

Lépe se pocit člověka, navracejícího se v podzimu svého života do krajiny svého mládí,snad ani nedá vyjádřit. Nechme však vzpomínky a pocity pro dnešek spát. Je podzim a kraj kolem se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Na Bílých stráních fučí vítr, pes honí s hlasitým štěkáním míček po louce a tam dole, jen malý kousek odsud, na samém kraji města, na mne čeká náš nový domov.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjVOf4qen

Litoměřice

06.04.2013
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@